O KLUBU
Poslední úpravy: 01 July 2016 12:39:21
KRONIKA Klubu
chci, abyste pokračovali
Sláva Štochl na fotografii Jána Dubeně
cestou, po níž jsem šel i já, řekl fotograf Sláva Štochl, když předával do úschovy a péče zájmové
organizace Svaz českých fotografů bronzovou sošku "zlatého" jelena a vkladní knížku s obnosem 50 000 Kčs, z nichž budou každé dva roky čerpány příslušné částky pro oceněné autory v soutěžním bienále fotografií ze živé přírody (propozice prvního ročníku jsme uveřejnili v ČsF 9/86 na str. 389 - pozn. redakce).
V polovině května letošního roku předsedal Sláva Stochl porotě, která měla možnost posoudit
445 fotografií od 86 autorů z celé republiky (výpis z protokolu poroty uveřejňujeme v rubrice
Informace z domova na str. 338 tohoto čísla).
Před několika lety, kdy jeho myšlenka o založení podobné soutěže teprve krystalizovala, jsme si
jednoho letního odpoledne povídali se Slávou Stochlem v pražské kavárně Slavia. Přesněji:
on vyprávěl a vzpomínal na svoje začátky; přemýšlel, co by se pro jeho milovaný oborfotografie
dalo udělat. Reportážní magnetofon to tehdy všechno zapsal na kazetu. Oryvky z přepisu teď uveřejňujeme spolu s fotografiemi těch autorů, které také inspiruje láska Slávy Stochla k fotografii a k přírodě.
Někdy se zamýšlím nad tím, proč dneska mladi lidé nosí zavěšené fotoaparáty kolem krku. Vídám to při každé příležitosti a domnívám - se, že tu nejde jen o módní doplněk. Mladý člověk pořád něco hledá, táhne ho to ven, do ulic i do přírody; vezměte si například ty desetitisíce lyžařů na běžkách nebo dálkové "pochodníky" např. do Prčic. Touží po tom, aby se mohli nějak realizovat. A tady jim nabízí velkou možnost právě fotografie. Mohou zachytit cokoli a kdekoli, většinou ani nehledají nějaké umělecké vyjádření; chtějí prostě zaznamenat život kolem sebe. Zajímavé je, že mladí lidé, kteří tíhnou k decibelům a tvrdé muzice, se ve fotografii vyjadřují lyricky, netáhne je přiliš dějová náplň ...
Pro nás, myslím tím svoji generaci fotografů, to je a vždycky byla vážná práce. Dávali jsme si nějaký konkrétní úkol za kterým jsme šli.
Člověk musí mít povšechné znalosti, jako např. lékař. I fotograf musí ovládat různé žánry, ale výš ho vynese jen to, co si zvolí jako svoji specializaci. Jen tak může posunout fotografii o kousek dál. Kdo chce fotit všechno, být takříkajíc "obecný", také jen obecným zůstává.
A to nakonec nikoho nezajímá. Já jsem měl to štěstí, že jsem nejen tíhnul
k přírodě, ale že se také stala mojí specializací. Začínal jsem ovšem jinak - sportem. Snad jsem si sportem i zkazil život - utekl jsem ze studii, z reálky, a pořád jsem byl "na vodě"; doslova i obrazně. No, nakonec mi ten sport, který mne připravil o vysokoškolské vzdělání, zase všechno vrátil ve fotografii.
A dneska si říkám, že je dobře, když jsem byl v životě raději dobrým fotografem nežli nějakým tuctovým inženýrem za rýsovacím prknem. Táta měl doma starý Zeiss-Ikon a dělal s ním krajinky ze stativu. A my - dva bráchové - jsme s tím jeho fotoaparátem fotografovali pohyb. Jezdili jsme vodu na maňasech, potom závodně na kanoi, v sedmnácti letech jsme byli spolu mistry republiky a dokonce
reprezentanty v olympijském výběru. Při každé příležitosti jsem fotografoval a ze starého fotoaparátu jsem měl i vlastní zvětšovák ...
 Fotografie Jiřího Krumla (2. cena) |
 Jaromír Zumr: ze seriálu Život vydry (1. cena) |
Jednou jsme vyhráli celostátní závod lyžařských hlídek a někdo nás vyfotografoval. Stál jsem uprostřed s pohárem v ruce a dva kamarádi vedle mne. Jako každý mladý člověk jsem se šel pochlubit do redakce sportovního časopisu Star. Řekli mi, abych na zadní stranu té fotky napsal, kde to bylo, jak se jmenujeme... Byl jsem tak ztrémovaný, že jsem neměl odvahu ukázat jim také svoje fotografie, které jsem si vzal ve složce s sebou, vypadl jsem a teprve na ulici si na ně vzpomněl. Zdálo se mi hloupé, abych se hned pro ně vracel, a řekl jsem si, že až to vyjde, půjdu poděkovat a snad se odvážím připomenout... Jenže časopis vyšel a já jsem zíral. Star byl nabit mými fotografiemi; těmi, co jsem tam zapomněl. Od lyžařů až po kanoisty. Tak jsem vstoupil do fotografie ... Tehdy byla za každou fotku dvacka a když jsem přišel do redakce, nabídli mi, abych jel na mistrovstvi republiky ve sjezdovém lyžování v Janských Láznich (kde jsem měl také startovat). Dostal jsem fantastický úkol (i z pohledu dnešni doby - pozn. redakce): udělat titul, zadni stranu, dvoustrapu dovnitř a ještě interview s vítězi. Tak jsem se cítil jako "pan" novinář. Jenže při tréninku na neupravené lyžařské trati jsem se zranil: kotrmelec, bolest v kotníku. Za chvíli se mi nevešel do boty. Uvědomil jsem si, že když s tím půjdu k doktorovi, buď si mne tam nechají nebo dostanu sádru a reportáž neudělám. Celou noc jsem si balil nohu do octanu a druhý den mne kamarádi, kteří nestartovali, vozili na saních od startu k zatáčkám a já jsem fotografoval. I vítěze jsem chytil, vyzpovídal a jel pak domů - autobusem. Doma jsem zase celou noc dělal ty fotky. Stál jsem při tom na jedné noze, ráno v osm to bylo v redakci na stole a já šel pak do špitálu, kde si mne nechali - s diagnózou ošklivě komplikované fraktury kotníku...
Jaromír Zumr: ze života vydry (z vítězného seriálu)
Ján Dubeň: DUO SALVELINUS (3. cena)
Svůj prvni velký úkol jsem však splnil a od té doby jsem si vždy kladl už jen náročné úkoly, protože já prostě neumím dělat fotografie jen tak, bezmyšlenkovitě. Vždycky musím mít nějaký cíl, který mne přitahuje a pohání. Buď scénář knihy nebo něco, co jsem si vymyslel. Ve fotografii hledám vždycky ten "rozhodující okamžik", protože nemám rád šedou obecnost. Každý děj má přece svůj vrchol, a ten se snažím najít. Nic neříkající mezifáze nějaké akce mne nezajímají. V paměti mi zůstávají některé fotografie vypjatých okamžiků, na které člověk nikdy nezapomene, zatímco záběr všedni ulice, pokud vás vůbec zaujme, z paměti dávno vymizí. Po válce jsem na základě svojí dřívější aktívity dělal vedoucího fotooddělení ve svazu mládeže, potom jsem vedl časopis - hlubotiskový - Vteřiny světa; byl jsem redaktorem Mladé fronty a jednoho dne jsem konečně měl možnost začít dělat knížky. Vymyslel jsem si "rybářskou knižku", protože jsem dlouhá léta dělal rabářskou fotografii pro časopis Star. Měl jsem jich už tolik, že to na knížku vydalo a šel jsem tedy do nakladatelství Orbis, kde můj nápad přijali. Tak vznikla knížka Dravci peřejí. A protože jsme národ rybářů, byla během čtrnácti dnů vyprodána a z Orbisu pak po mně chtěli Dravce tůní. To jsem zvládl za dva roky. Pak chtěla Artie Československé rybářstvi a už jsem v tom lítal. Moje povinnosti redaktora, korektury a všechno ostatní mi bylo překážkou, tak jsem šel "na volnou nohu". Stal jsem se kandidátem tehdejšího svazu výtvarných umělců a na nic jiného jsem už neměl čas. Dosud jsem vydal víc než deset knižek; jedna z mých nejmilejšlch se jmenovala Lovcem přírodní krásy a v ní jsem se vyznal hlavně z toho, "jak jsem to dělal". Myslím si, že nikdo nemá ze sebe dělat mistra zahaleného tajemstvím a před druhými něco zamlčovat. Nikdy jsem to nedělal, ani před televizní kamerou. Vždy jsem měl velkou radost v porotách soutěží, zejména těch amatérských, když jsem tam objevil fotografie, z nichž bylo jasné, že ti autoři pokračují mojí cestou. Nechápal jsem porotce, kteří se mne ptali, jestli nemám zlost, že mne někdo "kopíruje"; naopak. Dobrá fotka se nikdy přesně okopírovat nedá.
|
Fotografie Jiřího Krumla (2. cena) |
Jaromír Zumr: ze seriálu Život vydry (1. cena) |
Fotograf se hodně nadře, nejen s nošenim své výzbroje, ale především při hledáni toho správného úhlu, světla, kompozice ... Něco zanedbáte a oprava už neni možná, nedá se to vygumovat jako skica v náčrtníku kdesi v teple malířského ateliéru. Nedoostříte, špatně exponujete a neni náhrada... Spičkový autor musí svým úkolům přizpůsobit i techniku.
Mám svého mechanika, který mi umožňoval plnit ty moje úkoly. Dokonce jsme přeřezávali objektivy a vkládali do nich velké compury, nebo jsem si udělal přístroj na fotografováni krajiny - kombinaci Linhofky a Sinara s objektivy Super-Angulon, s možností posuvu objektivu, abych mohl fotografovat
krajinu z ruky. Za šest let potom jsem viděl něco podobného na stánku firmy Sinar, na Interkameře. Udělal jsem si také pomocné zařízení, úpravu na teleobjektivech, kde mám současně se zaostřovací pákou i spoušť. U mých živých objektů se ostrost stále měni a přesun ruky ze zaostřováni na spoušť mne
třeba mnohdy připravilo ten jediný záběr, který jsem chtěl mít. Každý specialista má mít svoje speciálni pomůcky ...
 Eduard Strudnička: Bažantí tok (čestné uznání) |
 Eduard Strudnička: Bažantí tok (čestné uznání) |
Víte, u nás dělat knihu, zejména pro Artii, to je velké riziko, protože vlastně do posledni chvíle nevíte, jestli to zahranični partner vezme a jestli nedostanete jako honorář jen tzv. "skicovné", což nestačí ani na úhradu benzínu, který při tom projezdite a na filmy, které profotíte. Dělat fotografickou knížku na objednávku a nejen z archívu, to je prostě luxus. Proto musí profesionál dost vydělávat na různých pohlednicích, prospektech a katalozlch, které s tou jeho tvůrčí fotografií nemají ani mnoho společného. Za tuto práci se samozřejmě nemá stydět, když ji dělá poctivě, ale teprve ona mu vlastně dopomůže k tom, aby mohl pak dělat třeba pár knížek, jako já. Amatér má 'svoje stálé povolání, fotografuje si ze záliby, vymýšlí, tvoří, nenese však to riziko jako profesionál, který dostal úkol. A když někdo např. dělá sklo, musí počítat s tím, že bude vždycky poměřován se sklem Jindřicha Broka, který ho fotografuje na světové úrovni. Chcete-li skákat do výšky na nějaké úrovni, pak musíte skočit aspoň dva metry třicet, abyste někoho zaujali. Dva metry dvacet je už jen průměr...
 Luděk Kulka: Naslouchejte |
 Jiří Fiala: Svatební let |
připravila Eva Horská