Novinky a články
Poslední úpravy: 21 April 2025 19:35:45
Krásný rybář
19/04/2025Říká se mu létající drahokam. Asi všichni správně tuší, o čem píši. Ano, je to ledňáček a toto přirovnání není nijak přehnané. Kdo někdy viděl za slunečného dne letět nad vodní hladinou ledňáčka, tak mu jistě blýsklo do očí jeho kovově lesklé peří. Zejména tyrkysově modrý pruh na zádech na slunci odráží světlo a ledňáčka mnohdy prozradí.
Možná jste se také někdy zamýšleli, proč se vlastně ledňáček jmenuje právě ledňáček. Copak má asi společného s ledem nebo lednem? No, mnoho společného nemají. Naopak, led je pro ledňáčka pohromou, a když někdy v zimě na delší dobu udeří tak silné mrazy, že zamrznou i řeky, tak si vždy na ledňáčky vzpomenu a v duchu si přeji, aby se rychle oteplilo, jinak ledňáčci pomřou hlady, protože nemůžou lovit. Jejich populace je opravdu z velké části ovlivňována průběhem zimy a po tuhých zimách bývá vždy znát velký úbytek ledňáčků. Proč tedy ledňáček? Jak to, tak často bývá, je to pravděpodobně zkomolenina. Kdysi se mu říkalo železný pták, podle kovového lesku jeho peří, a to kdysi je opravdu dávno, kdy se zde hodně mluvilo staroněmecky a slovo "Isarna" (železo) a "Isa" (led) si byly natolik podobné, že nám tu časem nad řekami létal Eisvogel, tedy ledový pták místo železného. Díky tomu nemáme železňáčka, ale ledňáčka.
Během zimy je vyhlížím na rybnících a nedaleké řece Berounce a těším se, až se čas posune do února a začátku března a ledňáčci si začnou hledat teritorium, které si pak srdnatě brání před vetřelci. Jakmile se v jeho revíru objeví jiný ledňáček, ihned k němu místní samec vystartuje, aby ho vyhnal. Teritorium si hájí i samice, ale ty si spíše jen hlídají okolí hnízdní nory a o vzdálenější ledňáčky se nestarají. V předjaří vždy obhlížím svá oblíbená místa u vody a kontroluji, jestli tam ledňáček je a zda se tedy můžu těšit, že tam bude i po zbytek roku. Když si nejsem jistý, pomůžu si nahrávkou hlasu ledňáčka. Díky tomu, že v této době už si své teritorium hájí, nemusím obvykle dlouho čekat a místní pán se brzy objeví, aby vetřelce, který mu v jeho revíru tak pokřikuje a provokuje, vyhnal.
Jakmile se na začátku dubna začne vše probouzet, procházím příkré břehy potoků a vývraty na kraji vod a hledám nory obydlené ledňáčky. Jeho noru není těžké poznat. Bývá obvykle poměrně blízko vodní hladině a její vchod má průměr 5-6 cm. Jestli je obydlená poznáte podle trusu vytékajícího z otvoru. Ledňáčci mají trus poměrně řídké konzistence, takže ho rodiče nevynáší z hnízda ven jako u mnohých jiných ptáků a jen ho vystřikují do chodbičky vedoucí k hnízdní komůrce. Proto také ledňáčci hloubí noru v mírném sklonu stoupajícím ke komůrce, aby trus vytékal z nory ven.
Vloni na jaře jsem ke své radosti jednu takovou ušmudlanou noru našel, a tak jsem se začal těšit, že uvidím ledňáčky, jak krmí mladé a snad se mi podaří je i nafotit. Noru jsem chodil kontrolovat opravdu často a čekal, až zaznamenám u nory větší ruch. Po pár týdnech jsem se dočkal. U nory jsem zpozoroval dospělého ledňáčka s malou rybkou v zobáku. Vlétl do nory a během chvilky se zase ukázal venku, tentokrát už bez rybky. Byl to samec. Za dvacet minut byl zpátky opět s malou rybkou. Bylo to jasné. Mláďata se už vylíhla, samice je v noře, aby je zahřívala a samec je všechny krmí. Domů jsem odcházel s radostným pocitem, že mám před sebou pár týdnů, kdy budou ledňáčci mláďata krmit a já je budu mít možnost fotit. Hned nejbližší sobotu ráno jsem za nimi vyrazil. Tentokrát jsem už nešel jen s dalekohledem, ale ověšen různou technikou na focení. Nedaleko nory jsem si rychle postavil kryt, schoval se v něm s fotoaparátem a čekal. Vše jsem měl už předem promyšlené a místo pro kryt připravené, takže jsem vše stihl připravit v pauze mezi krmením, aby mě ledňáček při přípravě neviděl. Kryt jsem měl postavený v nedalekém houští s výhledem na noru a na ledňáčkovu oblíbenou větvičku, na kterou vždy při příletu usedl a zkontroloval okolí, než se odhodlal vlétnout do nory k mláďatům. Schoval jsem se do krytu a čekal. Zanedlouho se nedaleko ozval ledňáček, ale zřejmě se mu k noře moc nechtělo. Kryt byl dobře zamaskovaný, ale on si pochopitelně všiml, že nedaleko nory je něco jinak, a tak obezřetně kontroloval okolí. Nakonec se přesvědčil, že jemu ani mláďatům nehrozí nebezpečí, uklidnil se a přilétl na svou oblíbenou větvičku, kde pár vteřin kontroloval okolí, než vlétl do nory. To mi umožnilo udělat několik snímků.
Ledňáček se potom vracel pravidelně a já mohl do sytosti onoho krasavce fotit. Po třech hodinách jsem opět využil pauzu v krmení, všechno rychle sbalil a nenápadně se vytratil. Odcházel jsem s radostným pocitem, že mám na kartě řadu povedených snímků a zároveň přemýšlel, jak do fotografií vnést trochu akce a nespokojit se jen s ledňáčkem sedícím s rybkou na větvičce. Rozhodl jsem se, že se pokusím vyfotit ledňáčka s rybkou v letu, když míří k noře. Kdo jste někdy viděl ledňáčka letět, asi tušíte, že to není nic snadného. V letu připomíná modrou střelu s plochou dráhou letu, a i s moderní technikou je taková fotografie opravdovou výzvou. Věděl jsem, že na krátkou vzdálenost, kterou pro kvalitní snímek potřebuji, nemám příliš velkou šanci letícího ledňáčka zaostřit. Rozhodl jsem se, že na to půjdu trochu jinak. Ostřit nebudu vůbec a nechám ledňáčka, ať mi sám vletí do záběru v rovině ostrosti. Jediné místo, kde bylo možné něco takového provést, bylo u nory. To je jediné místo, kde předem vím, kudy přesně ledňáček poletí. Umístil jsem fotoaparát tak, abych měl v záběru prostor těsně před norou a zaostřil tak, aby ledňáček proletěl v rovině ostrosti záběrem těsně před tím, než dosedne na okraj nory. Potom už stačilo jen čekat. Zanedlouho přiletěl ledňáček s rybkou a usedl na větvičku. Soustředěně jsem ho pozoroval s prstem připraveným na spoušti. Po chvilce kontrolování okolí ledňáček "vystřelil" směrem k noře a já stiskl spoušť. Byl to mžik a já ani nevěděl, jestli jsem stiskl spoušť včas. Hned jsem výsledek zkontroloval ve fotoaparátu a povedlo se. Ledňáček je v záběru a je ostrý. Na záběru neměl zrovna fotogenickou pozici, ale cesta byla nalezena a teď stačí jen nashromáždit více záběrů a určitě se najde nějaký, kde bude mít křídla pěkně rozevřená a vykreslená. K noře jsem zašel ještě několikrát a vždy pořídil pár záběrů letícího ledňáčka, abych měl z čeho vybírat, a nakonec se záběr, se kterým jsem byl už vcelku spokojený, našel.
Když mláďata trochu povyrostla, už nebylo třeba je zahřívat a začali krmit oba rodiče. To bylo pro mě výhodné, protože se tak zkrátily pauzy mezi krmením a bylo více příležitosti k focení. Po pár týdnech krmení jsem si všiml, že už krmí jenom samec. Na okamžik jsem znervózněl, jestli samici něco neulovilo. Není nic neobvyklého, když třeba krahujec ledňáčka uloví. Hned jsem si ale vzpomněl na to, jací jsou ledňáčci pracanti, a začal pátrat po další obydlené noře. Jeden pár ledňáčků je schopen vyhnízdit až čtyřikrát za sezonu, a to díky jejich opravdu obdivuhodné pracovitosti. Ve chvíli, kdy jsou už mláďata trochu odrostlá a není třeba je zahřívat, tak je krátce krmí oba rodiče a hned vzápětí samice obsadí další noru, snese vajíčka a začne je inkubovat. Sameček se potom něco nalétá, protože krmí samici, která už sedí na další snůšce a zároveň krmí mláďata z první snůšky. Jakmile ta vylétnou, už jsou obvykle vylíhlá mláďata v druhé snůšce, takže si ani neodpočine a hned krmí další houf hladových krků. To je důvod, proč ledňáček dokáže zvládnout až čtyři hnízdění během jedné sezóny. I v případě "mého" páru ledňáčku tomu tak bylo. Pouhých deset metrů od původní nory jsem našel další, kde samice seděla na vajíčkách. Moji radost trošku kalil fakt, že druhá nora byla v místech, které nebylo pro fotografování moc vhodné. Ale nevadí. Z prvního hnízdění mám fotografií dost, tak se teď už budu jenom kochat. Tento rok moji ledňáčci stihli ještě třetí hnízdění a pokaždé úspěšně mláďata odchovali. Podle toho by se dalo čekat, že ledňáček bude hojným ptákem. Jenomže podlé výzkumů se pouze 10 % mláďat dožije dalšího roku. Mláďata jsou poměrně neopatrná a velmi nápadná, takže se stávají častou kořistí predátorů. Navíc, jak už jsem zmínil, stačí, aby v zimě jen na několik dní zamrzly rybníky a řeky a mnoho ledňáčků uhyne. Jen díky jejich velkému úsilí při péči o mláďata tu ledňáčci přežívají a my se můžeme radovat z jejich krásy. Tak doufejme, že tu stále ještě budeme mít dostatek čistých vod plných života, kde ledňáček najde dostatek potravy, aby nakrmil své početné potomstvo.
A tak zase chodím kolem vod a pozoruji ledňáčky, jak se prohánějí nad vodní hladinou nebo vysedávají na větvičce, aby se znenadání vrhli do vody a ulovili si malou rybku.
Text a fotografie: Filip Šenigl