Novinky a články
Poslední úpravy: 07 April 2025 19:14:42
Vetřelci na Poseroutkově mýtince
07/04/2025Je únor, balím svou fotografickou výbavu a spolu s dalšími třemi fotografy vyrážím do Ralska fotit vysokou. Mrzne, v lese i na planinách je sníh a jeleni se ještě stále pyšní svou ozdobou. Shazovat začnou až za pár týdnů, takže je stále čas je zvěčnit v jejich plné kráse a majestátnosti. Tentokrát jsme se vydali do obory Židlov. Je to sice obora, ale je tak rozsáhlá (3800 ha), že se tam zvířata chovají přirozeně jako v divoké přírodě. Přijíždím kolem poledne. Kamarádí přijeli o den dříve a už mi ukazují fotky lišky a dvou statných jelenů. Už se nemůžu dočkat, až taky vyrazím lovit. Dnes už je pozdě na stavění krytu a focení, tak vyrážím do obory jen nalehko bez krytu obhlédnout terén a promyslet fotografování na zítřek. Projíždím po úzkých cestách, kloužu s autem po ledu a snažím se udržet se na cestě. Slunce se pozvolna sklání k západu a já projíždím skrze rozsáhlé planiny plné janovce a keřů obklopené rozsáhlými lesy. Když už se slunce hodně přiblížilo horizontu, zahlédnu mezi keři skupinku muflonů. Je to muflonka s loňskými mláďaty. Chvíli mně zvědavě pozorují a potom mi zmizí mezi křovisky.
Pokračuji dál a v dálce vidím seník u kterého se právě krmí skupinka muflonů s několika opravdu statnými berany. Krajina je ještě sevřená mrazem a sněhem, ale slunce příjemně hřeje a dává znát, že kralování mrazu už brzy skončí a přijde toužebně očekávané jaro. Vždyť i strnadi luční vysedávají na vršcích křovisek, vyhřívají se v paprscích zapadajícího slunce a svým vrčivým zpěvem přivolávají jaro. Začíná se šeřit a já se vracím zpět na chatu.
Když si večer ukazujeme fotky a sdělujeme, co jsme kde viděli, dozvídám se, že zde včera lovci složili jelena a vyvrhli ho uprostřed jedné planinky sevřené mezi skalami a lesy. Kamarád byl dnes nedaleko a viděl, jak na vnitřnostech hodují krkavci a občas se přiletí přiživit i káně. Možnost fotit krkavčí hostinu mne zaujala natolik, že jsem rázem zapomněl, že jsem sem přijel fotit vysokou a začal jsem vymýšlet plán na zítřejší ráno, jak nejlépe krkavce nafotit. Krkavci jsou mimořádně inteligentní ptáci a navíc velmi opatrní. Vzpomněl jsem si na vyprávění jednoho kamaráda fotografa, který chtěl krkavčí hostinu nafotit. Přivezl krkavcům zdechlou ovci, nedaleko si postavil kryt, který tam týden nechal, aby si na něj krkavci zvykli. Do krytu chodil ráno ještě za tmy, aby ho krkavci neviděli přicházet, ale stejně, když byl v krytu, krkavci nepřiletěli. Poznali, že s krytem je něco jinak a k místu ztratili důvěru. Z krytu totiž vykukoval teleobjektiv. Nakonec se to podařilo vyřešit. Kamarád místo objektivu nechal z krytu čouhat trubku podobnou teleobjektivu. Když si na ni krkavci zvykli, přišel za tmy do krytu, místo trubky vystrčil teleobjektiv a až teď se konečně podařilo krkavce fotografovat. Na to jsem ale já neměl čas. Přijel jsem jen na pár dní a nebyl čas čekat, až si krkavci zvyknou. Navíc vnitřnosti budou jistě brzy pryč, tak není na co čekat. Šance nejsou veliké, ale focení krkavců mně láká natolik, že to chci zkusit, i když jsem dopředu smířený s možným nezdarem. Ostatně, umět se smířit s prohrou je pro fotografa přírody jedna z nejdůležitějších schopností. Divoká zvířata mají daleko bystřejší smysly než my a mnohdy se nepodaří je přelstít. Budu doufat, že narazím na nějakého mladého nezkušeného krkavce, který přiletí. Když už bude hodovat, ostatní se spíše odváží se přidat.
Brzy ráno vyrážím na místo a hned přichází zklamání. Z hostiny už nic nezbylo. Vnitřnosti jsou příliš snadná obživa, kdy není třeba trhat kůži a obírat kosti. Během včerejšího večera a noci se dravci a šelmy o vše postarali. Včera večer jsem byl nedaleko odtud a zahlédl jsem orla mořského, což je zdatný mrchožrout. Možná i on s hostinou pomohl. Fotograf nejen, že musí umět prohrávat, ale také nesmí ztrácet naději. Včera se tu celý den hodovalo. Určitě dnes krkavci přiletí zkontrolovat, jestli tu ještě něco nezbylo. Zamaskovávám se na kraji lesa. Není čas stavět kryt a čekat, až si na něj zvířata zvyknou. Snažím se tedy co nejvíce splynout s prostředím. Pokládám karimatku na zbytky sněhu v houští na kraji lesa, fotoaparát dávám na můj oblíbený ministativ, který často používám na focení na úrovni země a schovávám se pod maskovací síť. Snažím se co nejvíce s houštím splynout. Svítá, všude je naprosté ticho a já pomalu začínám podřimovat. Jsem natolik smířený s neúspěchem, že ztrácím ostražitost. Z apatie mně náhle vytrhne hlas krkavců. Dvojice krkavců proletí přes planinku a zase zmizí. Určitě přiletěli zkontrolovat místo včerejší hostiny a nejdříve kontrolují okolí. Dlouho je ticho. Potom přiletí krkavci znovu, usednou nedaleko na strom a čekají. Nevidím je, jen je slyším. Po pár minutách hlasy utichly. Zřejmě odletěli. Přemýšlím, jestli si mně navzdory pečlivému zamaskování v houští všimli nebo i z odstupu poznali, že z hostiny už nic nezbylo. Na místě hostiny je ale ještě zmrzlý žaludek, kde jsem až z blízkého ohledání zjistil, že je to už jen obsah žaludku zbavený masitých stěn. Přeci nemohou mít tak dokonalý zrak, aby to i na takovou dálku poznali. Čekám dál a doufám. Nad sebou slyším zašustění větví. To se asi uvolnil na smrku sníh a každým okamžikem někde vedle mne žuchne na zem. Nic nespadlo. Až za pár minut slyším jakési žuchnutí. Není to sníh. Deset metrů ode mne na sníh přistál krkavec. Mám ho za větví, nemůžu ho fotit. Neodvažuji se pohnout, abych ho nezradil. Krkavec se kymácivým krokem vydává po sněhu ke zbytkům hostiny. Snažím se ho fotit, ale ve stínu lesa je jeho černé peří zcela bez kresby a autofokusu se nedaří černého ptáka zaostřit. Když už se mi ho podaří zaostřit, je u hostiny, ale otočen ke mně zády. To není záběr, který bych chtěl. Chvíli se snaží ve zbytcích ještě něco najít a když zjistí, že už je po hostině, vydává se na opačnou stranu mýtinky, kam už začíná svít ranní slunce. Stále vidím jen jeho záda. Až když dorazil na kraj lesa do pásu ozářeného sluncem, otočil se a začal se na slunci vyhřívat. Na fotografování ale byl v tu chvíli už moc daleko. Naštěstí jsem s tím počítal a mám připravený telekonvertor, který mi prodlouží ohniskovou vzdálenost teleobjektivu a krkavce mi přitáhne blíž. Pomalými, sotva znatelnými pohyby nasazuji telekonvertor mezi tělo a teleobjektiv. Konečně mám krkavce dostatečně blízko. Díky velké vzdálenosti sice není dokonale ostrý, ale není to tak zlé. Dlouho se nic neděje. Krkavec jen dřepí na zbytcích sněhu jak slepice a vyhřívá se. Fotím, ale je to vlastně pořád jeden záběr. Krkavec se ani nepohne. Náhle zaslechnu další krkavce. Sedící krkavec je zaslechl také, ale co to dělá? Jako by ustrašeně se přikrčil k zemi, chvíli tak setrval a najednou se vydal k malé houštince u stromu na kraji lesa a schoval se za strom. Krkavci mají velmi pestrou škálu hlasů a je obdivuhodné, co vše si dokážou sdělit. Co sdělovali tito? Nevím. Možná byl ten můj krkavec mladý pták velmi nízko v jejich hierarchii. Začal jsem mu říkat Poseroutka. Krkavci jen obletěli planinku a po chvíli zase odletěli. Zanedlouho potom vylezl Poseroutka zpoza stromu a vrátil se na osluněný pruh planiny a dál se vyhříval. Sledoval jsem ho v hledáčku fotoaparátu. Většinu času jen seděl, občas si sezobnul něco ze země a jinak jen odpočíval. Zničehonic ho překryl stín. Oddálil jsem oko od hledáčku a vidím, že u Poseroutky stojí muflon. Krkavec si ho příliš nevšímal. Byla to muflonka se dvěma muflončaty. Muflončata ale byla krkavcem velmi zaujatá. Stála u něho a dlouho ho pozorovala.
Krkavec chvíli nezúčastněně něco hledal ve staré trávě vylézající mezi zbytky sněhu, ale nakonec se usadil a začal si také dlouze prohlížet své chlupaté společníky.
Mezitím se objevil další krkavec. Slétl rovnou k hostině, chvíli prohledával její zbytky, než zase odlétl. Muflončata se nemohla na krkavce vynadívat.
Společenství krkavců a muflonů trvalo asi čtvrt hodiny, než muflonka odvedla své potomky zpátky do lesa a Poseroutka zase osiřel. Jeho samota ale netrvala dlouho. Krátce po odchodu muflonů přiletěl pár krkavců a usadil se hned u Poseroutky. I když se také předem ohlašovali, Poseroutka se tentokrát nekrčil a nikam se neschovával. Zřejmě je považoval za přátelské. Nicméně onen pár cítil potřebu si nejdříve ujasnit, kdo je na kterém stupni hierarchie. Přišli k Poseroutkovi, načepýřili peří na hlavě a na krku a porozevřeli křídla, aby se udělali velkými a dali mu jasně najevo, že on je tady jen do počtu. Poseroutka jim dal jasně najevo, že nemá v úmyslu se s nimi dohadovat o své pozici a jen trpělivě čekal, až se návštěvníci zase uklidní.
Ti si ale stále nebyli jistí, jestli to pochopil, a tak se pomalým krokem vydal vyklidit jim prostor. Pár šel chvíli s ním a různými gesty se ujišťoval, že je jasné, kdo je tady pánem.
Když se Poseroutka vzdálil, přestal si ho pár všímat a vydal se doprostřed mýtinky. Tam jsem pochopil, proč chtěli mít klid a mýtinku pro sebe. Jakmile přišli doprostřed mýtinky, začali se prát. Ti dva, kteří ještě před chvílí tak drželi pospolu se teď prali. Nebyla v tom ale vidět žádná agresivita. No jo, vždyť je půlka února. Období toku krkavců. To nebyla skutečná rvačka, ten pár spolu jen laškoval.
Za chvíli to bylo ještě jasnější. Lehli si proti sobě do sněhu a střídavě se dotýkali zobáky a pařáty. Potom se jeden z nich zvedl, stoupnul si na jednu nohu a druhou natáhl ke svému protějšku, který udělal totéž a tak se láskyplně drželi svými pařáty.
Chvíli takto setrvali a potom to ještě několikrát zopakovali. Bylo to hravé a láskyplné dovádění krkavčího páru. Nakonec se oba zvedli, chvíli střídavě poskakovali a kráčeli po sněhu a nakonec odlétli. Mýtinka osiřela, jen na vzdáleném okraji se stále tiše vyhříval Poseroutka. Blížilo se poledne, slunce sílilo a nedalo se čekat, že by se tu v nejbližších chvílích ještě něco významného odehrálo. Necelou hodinu po odletu páru jsem se rozhodl vyrazit zpět na chatu. Nechtěl jsem Poseroutku plašit, ale vypadalo to, že si mýtinku oblíbil a chce se tady celý den slunit. Opatrně jsem se přesunul za nejbližší strom a pomalu začal balit vybavení. Poseroutka si mne ale všiml a odlétl. Sbalil jsem se a vyrazil na chatu. Kamarádi už tam byli. Dnes se jim nedařilo. Čekali na vysokou, ale zvedl se vítr, který se navíc točil, takže nic neviděli, a tak sbalili věci předčasně a vydali se ohřát na chatu. Já jsem byl ve svém údolíčku před větrem dobře chráněný, a navíc, krkavci by si z mého pachu asi těžkou hlavu nedělali.
Druhý den se mi nakonec podařilo nafotit i vysokou a statné muflony, takže jsem odjížděl s tím, že si odvážím to, pro co jsem se do Ralska vydal. Nejsilnější dojem ve mně ale stejně zanechali krkavci a Poseroutka. Je úžasné mít možnost pozorovat zvířata, jak spolu komunikují a uvědomit si, že se od nich zase tam moc nelišíme.
Text a fotografie: Filip Šenigl