Novinky a články

Poslední úpravy: 08 August 2024 22:10:33

Příběh jedné liščí rodiny

08/08/2024

Lišku asi každý mnohokrát potkal a někteří s ní možná mají i nemilou zkušenost, když navštívila kurník s jeho milovanými slepičkami a nějakou si odnesla. Někteří lišky milují, někteří je nenávidí, ale asi málokoho nechá liška zcela chladným. Já mám slepice dobře zabezpečené, takže mi nic nebrání si lišky oblíbit. Většina lidí toho o liščím životě mnoho neví a jejich představa vychází spíše z pohádek a různých zkazek, které si nemají možnost ověřit vlastním pozorováním. Přináším příběh jedné liščí rodiny, kterou jsem fotografoval a o její touze po přežití. Ona liška ve skutečnosti není žádný nebezpečný predátor. Její hlavní potravou jsou hlodavci, a tak můžete lišku občas zahlédnout, jak poskakuje po poli při takzvaném myškování. Za větší kořistí se obvykle vydává v době, kdy má v doupěti liščata a potřebuje uživit spoustu hladových krků. S myšmi by se něco naběhala, než by mladé nakrmila, tak se v této době občas poohlíží po něčem větším, a pokud nemáte kurník dobře zabezpečený, můžete o nějakého toho opeřence přijít.

Už delší dobu jsem chtěl lišky nafotit, a tak jsem se rozhodl, že se pokusím najít liščí doupě a od časného jara ho sledovat. Věděl jsem o velkém jezevčím hradu, do kterého se občas nastěhuje liška a vyvede tam mladé. Je totiž tak veliký, že tam mohou spolu žít oba - jezevec i liška. Jezevec lišku ve svém hradu strpí, ale obvykle danou část hradu oddělí, pak zde mohou žít oba, aniž by se příliš rušili. Potravně si liška a jezevec téměř nekonkurují. Jezevec je všežravec, který má ze všeho nejraději žížaly, k tomu si dá různý hmyz, bobule, kořínky a jen vzácně, když najde nějaké vajíčko nebo malé nemotorné mládě nějakého obratlovce, tak si jím zpestří jídelníček. Liška je přeci jen predátor, který většinu roku loví hlodavce a v době výchovy svých mláďat v menší míře i větší kořist.

Zmíněný hrad má hodně vsuků (myslivecké označení vchodu do nory), a tak jsem v únoru umístil několik fotopastí v jejich blízkosti, abych měl přehled, kdo do kterého vsuku chodí. Velmi brzy jsem zjistil, že do jednoho vsuku opravdu chodí liška, a tak jsem čekal a doufal. Přemístil jsem fotopast, abych na vsuk lépe viděl. Během března bylo znát, že liška povážlivě tloustne a já se začal těšit. Dočkal jsem se přibližně v půli dubna, kdy liška vyvedla své ratolesti před noru, aby je tam nakojila. Procházím video z fotopasti, pouštím si ho několikrát tam a zpátky, počítám a žasnu. Po několika přepočítáních toho houfu jsem skončil na čísle devět. To jsem tedy našel matku rekordmanku. Ta se chudák naběhá, aby takový houf hladových krků nasytila.

Musím toho využít a udělat nějaké pěkné fotky malých nezbedníků. Díky fotopastem jsem věděl, že největší šanci liščí drobotinu nafotit mám brzy ráno, kdy je máma chodí kojit a někdy se ukážou liščata i sama. Přeci jen to jsou ještě maličká štěňata, která neví, že musí být opatrná a venku se moc neukazovat. Toho jsem hodlal využít. Před rozedněním jsem se zamaskoval na místě nedaleko od vsuku, kde jsem na něj dobře viděl a čekal. Po páté se rozednělo a já napjatě pozoroval, jestli v ústí vsuku nezahlédnu nějaký pohyb. Čas plynul. Už minula šestá hodina, minula sedmá a stále nic. V osm hodin jsem se už smiřoval s tím, že odejdu s nepořízenou. Bylo krásné počasí, ptáci zpívali, tak jsem si řekl, že ještě chvilku pobudu a užiji si hezké ráno v lese.

Najednou se mi zdálo, že se v temnotě vsuku něco pohnulo. Jako by stín v noře na malý okamžik zesvětlal. Netrvalo dlouho a z nory se nejistě vykolébalo lišče. Za prvním odvážlivcem se po chvíli ukázalo druhé, třetí, a nakonec ještě čtvrté lišče. Asi dvacet minut šmejdili v blízkosti vsuku, než se zase vrátili zpět do bezpečí doupěte. Máma se neukázala. Já ale odcházel spokojený s celou sérii fotografií liščí omladiny. O několik dní později jsem zkusil štěstí navečer, a i tentokrát se poštěstilo a liščata se ukázala. Mezi stromy se k noře prodralo zvolna zapadající slunce, a tak jsem měl liščata krásně nasvícená a mohl si užít téměř ideální fotografické podmínky.

Liščí máma se opět neukázala. Liška je velmi obezřetná, zvlášť když jde o mláďata a já jsem přesvědčený, že o mně věděla, a proto k mláďatům nešla. Byl jsem sice dobře zamaskovaný a vítr šel od nory, ale liška obvykle nepřichází k noře přímou cestou a při oklice, kterou udělá, provětří okolí nory, aby zjistila, jestli se tam někdo neskrývá. Nejspíše mě tedy odhalila a já se vzdal naděje, že se mi podaří nafotit kojení liščat.

Více než týden jsem k liškám nešel. Osmého května jsem měl volný den, a tak jsem se rozhodl zajít se na liščata podívat. Tentokrát jsem si nevzal techniku, ale jen dalekohled a příruční fotoaparát pro případ, že bych chtěl zdokumentovat něco mimořádného. Už když jsem se k hradu blížil, jsem pochopil, že se tam něco děje. Od hradu se ozýval štěkot psů a u lesa stála tři terénní auta. Hned mi bylo jasné, o co se jedná. Myslivci si přišli pro liščata. Zrychlil jsem krok a za chvíli byl u nory. Nemýlil jsem se. U hradu stála skupinka myslivců s norníky a pokoušeli se s jejich pomocí vyhnat liščí mámu nebo liščata z nory. Nebyli však úspěšní. Norníkům se nepodařilo nic vyhnat ani vynést. Možná se liščí rodina mezitím odstěhovala.

Odcházel jsem s úlevou, že "moje" lišky zřejmě žijí, ale už se mi asi nepodaří je fotografovat. Na myslivce jsem měl trochu zlost. Je pravda, že lišek je v poslední době hodně. Důslednou vakcinací se podařilo v zásadě vymýtit vzteklinu, která byla jedním z regulátorů liščí populace. Poslední roky jsou pole plná přemnožených hrabošů, takže lišky nestrádají a jejich populace narostla natolik, že mohou v době mláďat páchat významné škody na pernaté a drobné zvěři, a tak je jejich přiměřená regulace namístě. Domnívám se ale, že i regulace tzv. škodné by měla ctít určitou etiku a nemělo by se lovit v době, kdy samice kojí svá mláďata. Zvláště kruté mi přijde střelit liščí mámu v době, kdy jsou na ni liščata ještě zcela závislá a nechat liščata v noře umřít hlady. Tentokrát to příroda zařídila tak, že liščí rodina přežila.

Po týdnu jsem se rozhodl se po liškách podívat, jestli se mi je nepodaří někde v okolí najít. V okolí jsem zkontroloval některá místa, o kterých jsem věděl, že se tam lišky občas vyskytují a mají tam k dispozici úkryty. Nikde jsem je nenašel, a tak jsem se vrátil zpět k jezevčímu hradu, kde byly lišky doposud a jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že tam stále jsou. Nebyly už na stejném místě jako předtím, ale byly stále ve stejném jezevčím hradu, jen v jeho jiné části. Zřejmě tam liščata byla i při návštěvě myslivců, ale díky velké rozlehlosti jezevčího hradu se jen přesunula do jiné části a tam zůstala.

Měl jsem radost, že přinejmenším část "mých" liščat žije a zároveň mám naději, že se mi zřejmě podaří je pozorovat, jak rostou. Z hlediska fotografování to už ale nebylo tak dobré jako před tím, protože se lišky přesunuly do míst, kde se nebylo možné dobře schovat a zároveň mít nezakrytý výhled na okolí vsuku, který používaly. Tak jsem tam dal alespoň fotopast, abych je mohl sledovat. Liščata už tam zůstala a já se po dalších dvou týdnech rozhodl, že přeci jen zkusím štěstí a navečer se tam půjdu podívat s fotoaparátem a budu doufat, že liščata nebudou moc opatrná, a mně se poštěstí je pozorovat a třeba i vyfotografovat.

Už když jsem se k vsuku blížil, tak jsem zaznamenal, že je v okolí vcelku živo. Na protějším svahu jsem zahlédl jedno lišče. Po chvíli se další lišče mihlo ve vysoké trávě nedaleko ode mne, a aniž by si mne všimlo, prošmejdilo nedaleké houští a zmizelo v lese. Překontroloval jsem fotoaparát, že mám vše nastavené a v plné pohotovosti a pomalu se blížil k vsuku. V porostu u vsuku jsem zahlédl pohyb, jak jedno lišče vyběhlo ven a zmizelo ve vysoké trávě. Pomalu jsem se schoval za strom a v podřepu sledoval okolí vchodu. Netrvalo dlouho a jedno lišče se vynořilo z porostu a vyrazilo směrem ke vsuku. Nebyl jsem ale dokonale schovaný, takže si mne všimlo, zastavilo se a chvíli jsme na sebe hleděli. To mi umožnilo udělat několik snímků.

Radoval jsem se, jak liščata pěkně vyrostla. Lišče zaběhlo do nory. Ještě chvíli jsem čekal, jestli se neobjeví další, ale brzy se začalo stmívat a já se rozhodl, že se sem brzy vrátím a pokusím se najít nějaké místo, kde by bylo možné se ukrýt a fotografovat. Vrátil jsem se za dva dny opět navečer. Jediné místo, odkud bylo možné fotografovat, bylo uprostřed porostu vysoké trávy. To nebylo zrovna ideální, ale rozhodl jsem se to zkusit. Fotoaparát jsem umístil na stativ těsně nad vršky trav, schoval se za něj a přes sebe a fotoaparát přehodil svou oblíbenou maskovací síť tzv. hejkala.

Dlouho to vypadalo, že čekám zbytečně, ale když už se začalo pomalu stmívat, jedno zvědavé lišče přeci jen vyšlo z nory ven. Hned si samozřejmě všimlo, že nedaleko nory je něco divného, co tam před tím nebylo. Dlouho si můj ukrýt nedůvěřivě prohlíželo, a když vidělo, že se to nehýbe, a ani to nepřipomíná nic nebezpečného (můj úkryt připomínal kupku suché trávy), uklidnilo se a začalo se věnovat tomu, kvůli čemu přišlo, tedy odpočinku a čištění srsti. Přibližně po čtvrt hodině se lišče rozhodlo vrátit do nory, a protože se už rychle stmívalo, rozhodl jsem se udělat totéž, sbalil své věci a vyrazil k domovu.

Myslivci ale na lišky nezapomněli. Už tam nechodili hromadně s norníky, ale jednotlivě a občas nějaké lišče střelili. Jednoho časného rána jsem na fotopasti zaznamenal myslivce s nočním viděním, který jedno z liščat střelil. Sice mne to mrzelo, ale toto jsem neměl nikomu za zlé. Takto to prostě chodí a já s tím počítal. Lišek je hodně a myslivci jsou nuceni je regulovat odstřelem. Odstřel odrostlých liščat za neetický nepovažuji, i když já osobně bych toho schopen nebyl. Zejména u této rodinky, kterou jsem tak trochu adoptoval. I proto jsem doufal, že myslivci nebudou příliš úspěšní a některá liščata zůstanou na živu. Mé přání se splnilo a několik liščat jsem mohl pozorovat po zbytek roku. Žádnou fotografii jsem ale už nepořídil, protože liščata se začala toulat po okolí a bylo velmi těžké je někde zastihnout, takže o jejich osudu vím pouze ze záznamů z fotopastí. Kolik jich přežilo nevím, ale v jejich rodném jezevčím hradě zůstala minimálně dvě a jezevcům dávala vědět, že jsou stále tu.

V noci, když jezevec vylezl ze své části hradu ven, nejednou přišla liščata za ním, aby si svého souseda prohlédla a trochu ho pozlobila. Jezevec si jich příliš nevšímal, ale když už jejich drzost překročila určité hranice, tak jim ukázal, kdo je tady pánem a pěkně je prohnal. Uprostřed zimy, kdy tento článek píšu, jsou dvě liščata stále věrna "svému" rodnému hradu a mladý lišák si už zkouší značkovat své teritorium. Značky, které liška dělá z části s pomocí trusu a moči, ale především s pomocí své pachové žlázy u kořene ocasu, tzv. fialky, jsou velmi intenzivní, takže je možné je dokonce i nedokonalým lidským čichem objevit.

Na fotopasti jsem také pozoroval, jak se mladý lišák fialkou intenzivně otírá o kmen stromu, a když jsem se ke stromu později přiblížil, hned jsem podle čichu věděl, že jsem v revíru lišky. Už se těším na jaro a doufám, že budu mít na lišky zase štěstí a snad se mi tentokrát podaří vyfotografovat i kojení mláďat, které jsem letos mohl pozorovat jen na záznamech z fotopastí. Toto krásné a inteligentní zvíře do naší přírody vždy patřilo, jak ukazují i četné pohádky, které liščí chytrost oslavují, a já se těším, že tu s námi budou i nadále.

Text a fotografie: Filip Šenigl

Zpět