V losích stopách - fotolovy v Polsku
30/07/2014Začátkem 80. let 20. století žilo v Polsku asi 6.000 losů, z nichž někteří putovali na západ do Německa anebo na jih do tehdejšího Československa. Jejich malé populace žijí dodnes na Třeboňsku a na západním břehu Lipna, kam za nimi občas jezdím.
Kvůli nadměrnému odstřelu počátkem 90. let (např. v roce 1990 bylo uloveno 1.500 losů) však jejich počet v Polsku poklesl v r. 2000 na necelé 2.000 ks. Od r. 2002 je zde odstřel losů proto zakázán, i když nadále zůstávají lovnou zvěří. V současnosti žije na území Polska podle odhadů přírodovědců, správ NP a CHKO i lesníků až 8.000 losů, takže se opět uvažuje o jejich - i když rozumnějším - lovu. Pro srovnání - v ČR žije asi 70 jedinců losa evropského a tento sudokopytník je u nás silně ohrožený a celoročně zákonem chráněný.
Los je vůbec zvláštní zvíře - pozůstatek doby ledové. Nejlépe se cítí při teplotách od - 20 C do + 14 C. Los evropský (Alces alces) je největší z čeledi jelenovitých. Má výraznou, velkou a protáhlou hlavu, před očima zúženou. Tlama je široká, na konci uťatá, s přečnívajícím silným horním pyskem a s širokými nozdrami. Silný, krátký krk zdobí hříva a pod krkem je zvláštní kožovitý útvar. Tuhá srst má šedohnědé nebo černavé zbarvení, nohy jsou vždy světlejší. Dospělý býk bývá až 560 kg těžký a v kohoutku měří přes 2 metry. Lopatovité paroží samců může mít rozpětí až 160 cm a hmotnost 20 kg. Tvar lopat je značně proměnlivý. Nejmohutnější paroží nasazuje los v 9. až ve 12. roce života. Losice je o něco menší než býk. Nemá parohy, má užší kopyta a menší paspárky (nefunkční, zakrnělé prsty).
Los žije nejraději tam, kde jsou řídké a smíšené lesy a kde je hodně vody, zvláště v bažinatých oblastech s bujným rostlinstvem. Živí se hlavně vodními rostlinami a travinami, mladými dřevinami a haluzemi. V létě tráví většinu času v mělké vodě, aby se chladil a chránil před komáry. Ačkoli hlavní losí potravou jsou vodní a mokřadní rostliny, spásá los i větve stromů a keřů a loupe jejich kůru. Dělá to tak, prudkým trhnutím odspodu obnaží velkou část kmene. Proto není divu, že velký stav losů znamená v lese i velké škody na stromech. Často jsem viděl, že losi při svém hodování ulomí špičku mladého stromku, čímž ho nenávratně zničí… V zimě se los stahuje především do mladých borových porostů, kde se živí jehličím.
Los je povahou spíš samotář, zejména staří samci společnost příliš nemilují. Přes léto žijí býci a krávy odděleně. Říje začíná asi koncem srpna, ale i později, podle zeměpisné polohy a podnebí. Říje se odehrává na otevřených místech a podobně jako u jelenů je provázena urputnými boji samců. Od května do června vrhají losice mláďata přímo na zem. Mladé losice mívají jedno, starší krávy dvě až tři telátka. Po narození telata ještě asi dva dny leží a teprve pak se zdvihají na dlouhé nožky a pomalu následují matku. Protože losice jsou příliš vysoké, sají losí telátka u ležících matek vleže nebo vkleče. Losi se dožívají 25 - 30 let, pokud jejich život neukončí člověk, vlk nebo medvěd.
Nejsnadněji losy spatříte v období říje, kdy ztrácejí vrozenou plachost. Potom na jaře, kdy vycházejí z borových lesů (kde je též můžete načapat) do bažin. Fotografům pózuje hlavně mládež, starší losi bývají méně důvěřiví a tudíž opatrnější. Březí losí krávy se na jaře cpou téměř nepřetržitě, spásají hlavně blatouchy (sice jedovaté, ale los je bez problémů stráví) a mladé výhonky keřů a stromů. V létě vyhledávat losy vůbec nezkoušejte, kvůli horku a obtížnému hmyzu totiž vycházejí na pastvu pouze v noci, a to pro fotografa není zrovna ideální…
Poprvé jsem se za losy vypravil úplně sám do Kampinoského pralesa, který zasahuje až do západních varšavských předměstí a to v období říje. NP Kampinos je domovem více než 200 losů a zhruba 20 rysů. Kupodivu jsem celkem brzy narazil na dva velké losí býky - prvního jsem překvapil v hustém křoví, takže z fotografování nebylo nic, druhý na mě upřeně zíral asi z 15 metrů - byl jsem ovšem ztuhlý překvapením a nebyl schopný udělat ani jeden snímek. Los asi po půl minutě odklusal do pralesa.
O rok později jsem to zkusil znovu v Biebrzanském národním parku s kamarádem Ivanem. Průvodce přezdívaný Rumcajs, u kterého jsme bydleli, nám na mapě ukázal, kde v posledních dnech losy viděl. Našli jsme to místo sice bez problémů, nebylo daleko od silnice, losi tam sice byli, ale jak se k nim dostat, na "dostřel"? Rozdělili jsme se tedy a opatrně se plížili ke skupině stromů, kde se zdržovali 3 losi - býk, kráva i tele. Po půl hodině jsme zjistili, že to bylo zbytečné - zřejmě nás ucítili nebo uslyšeli a potichu se vypařili.
Tak takhle to dál nepůjde, řekl jsem si a další podzim jsem se na losy vydal s průvodcem - pracovníkem NP Kampinos, který pracoval v místním muzeu. Přespal jsem u něho, vstávali jsme o půl páté ráno a vyjeli do pralesa. Průvodce už několik dní předem obhlížel terén, zjistil, kam a kdy losi vycházejí ráno na pastvu. Nejdříve jsme narazili na velkou tlupu divočáků, ale losi pořád nikde. Po dvou hodinách mě průvodce zatahal za rukáv - losí kráva. Konečně! Byla ovšem za dost velkým křovím, snažil jsem se je nenápadně obejít, ale marně - viděla mě a začala utíkat přes louku k lesu. Pustil jsem se za ní, ale poněvadž jsem si vzal příliš velký fotobatoh, uvízl jsem v mlází a nemohl se pohnout. Drahocenné vteřiny ubíhaly, losice taky, a když jsem se konečně vysvobodil, viděl jsem už jen její zadek. Zatracená smůla!
Později jsem sice Biebrzanský i Kampinoský NP navštívil ještě několikrát, ale štěstí mi příliš nepřálo, alespoň, co se losů týče. Buď nevycházelo počasí anebo byli losi příliš daleko, v hustém lese apod. Jeden polský fotograf mi radil, abych to zkusil z auta, losi se pak nebojí a zvědavě pokukují.
Až na jaře 2010 se karta obrátila. Byli jsme s přáteli opět v údolí řeky Biebrzy. Počasí nám přálo, podařilo se nám vyfotografovat jespáky bojovné, čápy, labutě i jeřáby. Všude plno blatouchů, jako když rozsypeš dukáty. Dostali jsme tip, že zhruba uprostřed NP, v oblasti zvané Bagno Lawki, se v okolí vyhlídkové věže vyskytuje malá skupinka losů, který se prý téměř vůbec nebojí lidí. To jsme si přirozeně nemohli nechat ujít. Hned první den jsme v pravé poledne stáli tváří v tvář losí krávě Matyldě s jejím ročním potomkem. Opravdu se nebála, pásla se před našimi zraky alespoň dvacet minut. Poté přeběhla silnici i s teletem a zmizeli v pralese.
V dalších dnech jsme losy viděli poměrně často - ráno, odpoledne i večer. Mně osobně nejlépe pózovala dcera Matyldy zvaná Agáta. Čekal jsem na ni dobré dvě hodiny, věděl jsem, že je jen několik desítek metrů od rozhledny, ale z nějakého důvodu nechtěla vyjít z lesního úkrytu. Až po západu slunce se odhodlala a začala se pást přímo u silnice. Cvakal jsem jako o závod ještě s jedním nizozemským fotografem. Potom zastavilo jedno auto, druhé, dokonce i mikrobus, málem, že nedošlo ke kolizi. Za chvíli přijela malá kolona terénních aut s nizozemskými turisty - vyhrnuli se ven a zírali s pusou dokořán - doma takové představení jistě nemají!
Po chvíli to Agátu přestalo bavit a vydala se skrz skupinu turistů na druhou stranu silnice. "Zpátky do vozů! Rychle!" volala polská průvodkyně anglicky na svoje svěřence. Ti disciplinovaně poslechli a ostatní též. Jen já jsem zůstal, Agáta pokračovala v hostině a přišlo druhé kolo - jen já a Agáta, úplné fotografické orgie. Takže trpělivost růže přináší!
Text a foto Jan Kusolits